Ačkoliv soupiska letošního ročníku nepřinesla žádné velké jméno, které by mi vyrazilo dech, bylo tu velké množství malých potěšení, kvůli kterým jsem velmi rád, že jsem ani v tomto roce na Brutal Assaultu nechyběl. V následujících článcích telegraficky shrnu svoje poznámky z fotokoridoru, které vznikly přímo na místě. Bude to krátké a často možná trochu nekorektní.

Už při prvním vstupu do areálu mě velmi potěšila absence výraznějších front. Jediné, co na warm-up párty nefungovalo, byly jídelní stánky, což, při opticky plně zaplněném hledišti, mohlo být pro mnohé trochu problémem. Velmi mě potěšila grafika materiálů, které jsem u vstupu dostal, odkazující na připravovanou výstavu fanzinů a stejně tak i minirozhovory s veterány metalové scény. V materiálech snad jen u kapel chyběla informace, odkud jsou, případně co hrají, což u méně známých kapel trochu znesnadňovalo rozhodnutí, zdali se na ně vypravit, či nikoliv.

V areálu jako takovém člověk našel dvě velké změny. Kolotočářský autodrom a hned za ním nově otevřený Bastion X., který ukrýval další místa na sezení, kováře a výstavku fanzinů. Až na druhý pohled si bylo možné všimnout, že dobrovolnická skupina Brutal Sobě opravila mnohé portály, že je tu mnoho nových drobných vylepšení, nové fotoprostředí s bečící ovcí a spousta dalších míst k sezení, plakátovací plocha, metalový pokojíček... Nabídka jídla a pití byla opět skvělá a doteď je mi trochu líto, že jsem některé věci neochutnal, protože i pokud jste měli jen vege-stravovací režim, nedalo se ochutnat všechno.

Pokud mám správné informace, hasilo se, i přes vysušené prostředí, jen jednou. Větší lapálií byl výpadek proudu, který jsem zažil při GRAVE PLEASURES a který trval po celý zbytek noci. Díky němu nabrala hlavní scéna malý skluz a dvě kapely u Octagone stage dostaly náhradní časy.

Slunce znepříjemňovalo pobyt v areálu nejenom teplotou, ale i větší koncentrací prachu. Nepomohla ani absence více míst, kde si člověk mohl umýt ruce, když už u toitoiek voda odpoledne docházela.

BEAST WITHIN THE SOUND jsem viděl s Jirkou u bicích už podruhé a je to velká změna k lepšímu, byť by kapele pomohlo ještě víc se do toho na scéně živě opřít. Škoda trochu zvuku, kdy zpěv přebíjel vše kolem. MONUMENTS OF MISANTHROPY jsem také viděl už podruhé a řemeslně šlo o velmi ucházející death-grind. U ROOT bylo opět cítit, že Jiřímu ubylo sil, jeho hlas byl slabší, ale naštěstí měl v zádech Igora, který ho dokáže jistit. Mezi skladbami spoustu keců, když se svěřoval, že chce zemřít přímo na pódiu a ne v domově důchodců, publikum ho hladově podporuje skandováním „Chcípni!“. U GRIDE mi bylo líto snad jen zvuku a celkem prázdného hlediště. To si nezasloužili.

Warmp-Up párty jednoznačně kralovali SUICIDAL TENDENCIES, kteří dokázali z čerstvého publika vytáhnout všechnu nahromaděnou energii. Když jsem ve fotokoridoru fotil první skladby, měl jsem intenzivní pocit, že to snad ani není koncert, že je to sportovní utkání. Najednou byl všude pohyb. Jakoby někdo vystřelil a rozeběhl se sprint. Tato energie nevymizela po celou dobu koncertu, který trval více jak hodinu a půl. Hoši měli jednoznačně nejlepší zvuk, největší circle pit a za bicími Lombarda, který se při mnohých skladbách mohl v klidu i rýpat v nose.

U jávského deathgrindu JASAD se, stejně jako před rokem na Obscene Extreme, divím, jak jejich zpěvák dokáže zpívat a kouřit jedno cígo za druhým. Vedle odposlechu je navíc halda vonných tyčinek, takže kapela čmoudí opravdu ostošest. Publikum kvituje nejen řemeslně skvěle zvládnutý žánr, ale i věty jako „Ahoj motherfuckers“ nebo poděkování v naší mateřštině.

OBSCURE SPHINX jsou pro mě bažinou, která ale nikdy neměla hloubku. Bezvýraznost tohoto souboru se ještě více odhaluje v jednokytarové sestavě. Zpěvačce bez divadelních propriet její teatrální přehrávané vystupování prostě nesedí a ukazuje v plné nahotě, že tahle kapela je vlastně jen nafouknutá bublina bez obsahu. BLEED FROM WITHIN jsou jedním z mála zástupců nové metalcoreové generace na festivalu. Bohužel ani oni mě nepřesvědčují, nelze jim upřít energii v prvních třech skladbách, ale pak jako by jim došly baterky. Ještě stále mám v živé paměti jaké peklo dokázali stvořit SUICIDAL TENDENCIES a oproti nim jsou tihle Skoti prostě jen čajíčkem a po hudební stránce špatným recyklátorem dobrých riffů.

První oficiální den mě překvapili ARMORED SAINT. Poprvé tím, že tady tak pravověrný hevík vlastně vůbec hraje, podruhé tím, jak pohodově to působí a potřetí tím, že mě to nakonec i baví. Myslel jsem, že to jen nafotím a půjdu, ale zůstal jsem po celý čas a hltal to nadšení, které z podobných kapel moc necítím.

Starého pardálství se člověk nezbavil ani u následující skvadry otců, kterou byla crossoverová houpačka, nebo, chcete-li, krishnacoreová legenda SHELTER. Ray Cappo má energie jako málokterý padesátník, což lze možná přičítat jeho zálibě v jogínských technikách, ale současně má i potřebný punkový tah na branku. V jednu chvíli posílá do publika crowdsurfirngovou poštou asi dvanáctiletého kluka, kterého najde v první řadě.

STEVE’N’SEAGULLS jsou vlastně třetí kapelou v řadě, která na Brutal moc nepasuje. Nejdřív hevík, pak devadesátkový crossover a nakonec finský country band, který hrne bluegrassové variace na rockové a metalové hitovky. Nechat se jim musí to, že si s aranžema vyhráli a to, co dělají, je zábavný, ačkoliv to hodně utočí na první signální. Vlastně jsem si byl po nich zaběhnout dozadu na INGESTED, abych měl jistotu, že jsem stále na Brutal Assaultu. Tam jsem zjistil, že tu jsem správně, ale že mě ty banja bavily mnohem více.

Kanadští COMEBACK KID stáčí kormidlo zpátky do již známých brutalassaulťáckých vod a utáhnou svůj hardcorepunk s přehledem na energii, kterou do svého koncertu dávají. Areál tak rozbíjí halekačka a melodická porce hardcoreu. Laťku, kterou nastavili SUICIDAL TENDENCIES, ale nepřeskočili. BRUJERIA mě úplně minula. To, co je skvělé v klubu nebo na Obscene Extreme, tu prostě nějak nefunguje a tak odcházím na večeři.

Celkově mám pocit, že tahle kapela hrozně zfotrovatěla.THE BLACK DAHLIA MURDER má sice skvěle hlasově vybaveného frontmana, ale na jeho projev a zjev se moc koukat nejde. Je lepší se otočit a jen poslouchat.  A to samé lze říci i o HELMET. Koncert skvěle zařezává, působí správně mechanicky, což je naprosto v pořádku, jen živě to působí velmi nekompaktně, jako Page Hamilton a zbytek kapely. Žádná chemie, žádná jiskra.

Na CANNIBAL CORPSE jdu akorát ve chvíli, kdy si George Fisher polévá hlavu vodou a startuje svoji vlasovou helikoptéru. Celkem to chápu. Já nemít krk, taky budu mít starosti s tím, zdali se mi hlava nevyšroubuje. Tady opravdu jen fotím a běžím co nejrychleji na LVMEN.

Kapela, která si přes všechna osudová příkoří drží stále statut legend, za to totiž stojí. Poprvé je vidím v nové sestavě a jsem nadšený. Na Honzovi Tomášovi je znát, že mu chybí trochu hrubozrnnější hudba a tak se do koncertu obouvá jako za starých dobrých časů THEMY ELEVEN. Rozhoupává tím i Františka Klimta a celkově musím říci, že jsem ještě LVMEN neviděl v tak živelné formě. Dokonce nevnímám ani tu projekci, stačí energie, která z kapely jde. Jeden z nejlepších koncertů LVMEN, co jsem kdy viděl, díky!

Opět na skok odbíhám na EVERGREEN TERRACE a zjišťuji, že nikdo nemládne a i blonďaté zuřivé dítě, které si pamatuji z počátku milénia, Andrew Carey, už má vrásky. Na koncertu se to ale nepodepsalo, čistá hardcore punková energie, melodické vokály, všechno tu sedí.

Na Orientalu byl před tím ještě blasfemický chilský černokněžný spolek ORACULUM, který zaujal hlavně silnou melodikou a kytarovými sóly, a pak hlavně KUROKUMA, bestiální zvířecí sludge z Velké Británie. Agónie a katarze s volume poťákem těžce překrouceným doprava. Tohle byl jeden z objevů dne.

GOJIRA je jednoznačně vrcholem dne. O jejím setu se podrobně rozepíší kolegové, takže jen telegraficky doplním, že to pro mě byl jejich asi nejlepší koncert od roku 2006. GOJIRA nezněla nikdy tak mechanicky a citlivě současně.

PARADISE LOST už jsou fakt dlouho. Padám už trochu na hubu. A ačkoliv Nick Holmes není falešný jako v roce 2008, po GOJIRA mi to přijde k uzoufání nudné. Jde se spát!